Head Over High Heels

•August 16, 2012 • 5 Comments

Moje posedlost vysokými podpatky se nevytratila ani s návratem do Čech. Navíc jsem měla přesnou půlhodinku v Deichmannovi před smluvenou schůzkou, takže .. may the hunt begin. 😀 Nejdřív jsem měla v ruce vážně pohodlné černé lodičky s přírodním podpatkem. Už jsem je nesla na pokladnu, když se můj krok zpomalil a zhodnotila jsem je jako zbytečnou investici, protože černé lodičky už jedny mám, přestože tyhle byly víc casual a asi bych je unosila. Tak jsem je vrátila do poličky a poohlížela se dál..

 

❤ Semišové, barva taková.. šedo-velbloudí-písečná. 😀 Přišlo mi to děsně univerzální a v kurzu a měli poslední pár a zrovna v mém čísle! Osud. Tak jsou moje. Vypadají na noze fakt krásně, vysoké asi 10cm bez té miniplatformičky, ovšem když jsem si k nim zkoušela nějaké oblečení, zjistila jsem, že až tak univerzální nejsou. Ale jsou krásné, krásné. 😀

Kromě toho jsem zase řádila na votočvohoz, protože jsem tam tuhle věc nemohla nechat.

 

Měla jsem ten kabátek ještě ten den, co mi přišel, (pod ním červené tričko s vodou a nový zlatý řetízek a nové černé kraťasy), to jest včera, když jsme byli s mým budoucím manželem v kině. 😀 Ne že bychom tomu manželství byli blíž než před 14 dny, ale bylo to lovely. 😀

Humanity, for the God’s sake, humanity!

•July 26, 2012 • 1 Comment

Zápočet z informatiky mám úspěšně za sebou.

😀

Totiž, byla to největší komedie. Asi deset minut před tím, než jsem tam měla jít, jsem zjistila, že jsem tak nějak přeskočila téma “základy pravděpodobnosti, statistika”. To jsme probírali na gymplu, ve třeťáku, na nižší matice. Nepamatuju si bohužel nic dalšího, než že jsme to probírali. Klasika. Soustředila jsem se tudíž na to, aby se mě nikdo na nic takového neptal. …

Ta zkouška probíhá tak, že jde člověk na “rozstřel”, kde dostane asi tři otázky z různých témat. Pokud je zvládne zodpovědět, pokračuje k praktickému úkolu – nějaká úloha v Excelu, databáze, úprava obrazu .. –  a pokud zvládne i to, dostane nějaké téma, o kterém má mluvit víc do hloubky.

Vešla jsem do místnosti a narazila na bytost podobnou žábě. Naštvané žábě. Žába pravila, že se mám posadit a že začneme. Kromě žáby byl přítomen ještě mladý pomocník, rozstřel se podobal výslechu, naprosto jasně rozdělené role, hodný a zlý polda. Přestože se dvě otázky ze tří vztahovaly ke statistice, nějak jsem je okecala a hodný polda se za mě přimluvil. 😀 (Ne každý měl to štěstí, kamarádka, co šla po mně, se přes žábu nedostala.) Tak jsem vyfasovala zadání praktického úkolu a svoje závěrečné téma – “Základy pravděpodobnosti, statistika”. Musela jsem se smát.

Usedla jsem k počítači, že se alespoň pokusím udělat tu praktickou část. Na první pohled se nezdála tak komplikovaná, Excel, grafy .. ovšem když jsem se do toho pustila, první vzorec, který jsem naťukala – a jediný, kterým jsem si byla víceméně jistá – mi házel chybu. Nestihla jsem ani začít pátrat, kde jsem se jí dopustila, když mě z mého místa odsunul starý známý mrzutý docent Špunda. To je ten pán, který nám na začátku semestru vykládal o životních hodnotách, vztazích a o tom, co je v životě skutečně důležité, ten, po jehož přednášce jsme odcházeli z posluchárny naprosto zdrcení tíhou osudu mediků – že totiž nebudeme mít příštích deset let čas žít normální život a že jsme v podstatě ztracené existence.

Pan docent mě tedy odsunul od počítače se slovy, že bych ten úkol jistě nějak zvládla. Potom mu pohled sklouznul na tu chybovou hlášku, na okamžik zaváhal, pak zopakoval, že bych si určitě poradila a vypnul Excel, aniž by mi tu práci uložil. 😀 Prohlídnul si moje téma závěrečného povídání a pronesl, že ho to ale vůbec nezajímá. ( 😀 ) Začal se proto ptát, tu a tam, na všechno. Na to, co je vlastně internet. Jak funguje emailová schránka, jak mezi sebou počítače komunikují, jak fungují vyhledávače, jaký je rozdíl mezi WWW a internetem…trvalo to snad hodinu. Vždycky jsem mu velmi zmateně začala odpovídat, on zareagoval naprosto zděšeně, (“Co to melete, ženská?” “Boha, vy jste ťunťa, vždyť to vůbec neříkáte pravdu.” “Tak to jsem radši neslyšel.”), a změnil téma. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to spěje ke zdárnému konci, vlastně jsem si spíš nebyla jistá, jestli mě nechá žít, za ty věci, které jsem mu tvrdila. 😀 Ukázalo se ale, že když ho poslouchám, lehce se usmívám a přikyvuju, chápe to tak, že teď už to vím a že jsem jen potřebovala trochu upřesnit, co ty definice vlastně znamenají. 😀 Pak přišly záludnější dotazy. “Kdybyste byla náměstek a hrozila epidemie, zakázala byste návštěvy?” Prvně jsem nevěděla, jaké přesně návštěvy má na mysli. Odtušila jsem, že bych si to jako náměstek dobře rozmyslela a po jeho bouřlivé reakci jsem pochopila, že jde o návštěvy nemocných v nemocnici a že správná odpověď byla “Rozhodně nezákazala.” Příště. 😀 Nakonec si prohlídnul můj index, zajímal se, proč se mi nedaří anatomie a jaké mám ještě plány, zapsal mi B a odešel se občerstvit. Miracle occured. 😀 Fakt jsem nestíhala.

Díky bohu za to. Fakt jsem se potřebovala přesvědčit o tom, že mě zcela neopustila schopnost studovat tuhle školu. 😀 Můj výkon tam sice nebyl úplně suverénní (.. 😀 ), ale béčko je doma, z krku, víc jsem si nepřála. 🙂

Hned po zápočtu jsem šla plavat, připadala jsem si děsně sportovně a vyčistila si tak hlavu. Pak jsme se zase sešly se Zuzkou a zase se opily, trochu. Resp. byla jsem po cestě domů v mnohem lepším stavu než minule, ale dnes mě bolela hlava o to víc. 😀 Tím spadnul můj plán jít na brusle, bylo šíleně dusno a vedro a mě bylo tak rozlámaně, že jsem ani nevěřila, že si zvládnu zabalit na tu Benátskou. Snad jsem to nějak zvládla, no, zjistím asi až na mséítě, co takový festival obnáší.

Votočvohoz je super stránka. Všechny věci, které jsem si od místních prodávajících objednala, jsou boží. Od bot, přes kalhoty, trička, sako. Sako! ❤ Dnes mi přišlo. Je prostě úplně super! Vezmu si ho do Holandska. 🙂

Girls Just Wanna Have Fun

•July 22, 2012 • 2 Comments

Když je člověk v jednom kole, a to se najednou zastaví, je to docela šok. 😀 Tenhle týden mi připadá neskutečně dlouhý, to, co se stalo v pondělí se mi zdá vzdálené aspoň měsíc. Tedy – v pondělí jsem se sešla s tou Zuzkou, v úterý byla na cateringu. To stojí za zastavení, protože to byla asi jedna z nejhorších – pocitově – akcí, na kterých jsem byla. 😀 Už od první chvíle bylo něco špatně, přestože jsem dorazila půl hodiny před tím, než jsem měla, takže jsem vlastně půl hodiny dělala zadarmo. Špatně narovnané ubrusy, špatně srovnaný cukr (!), nic se nějak nestíhalo, šéfové podráždění. Částečně i proto, že jsem byla takhle na akci po strašné době mě to hrozně zničilo, nemohla jsem druhý den pomalu uzvednout sklenici a vyjít do schodů. Takže jsem byla docela ráda, že plánovaný meeting s tím..člověkem.. ( 😀 nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jakým titulem bych ho měla označovat), byl odložen na pátek.

Do Prahy jsem ale stejně jela, vyzvednout lístky na Benátskou a zařídit si pojištění. (Takhle to zní jako záležitost na hodinku, ale je třeba brát v úvahu, že jsem neměla tušení, kde že je v Praze vlastně prodejní místo TicketPortálu a ani v pojišťovně jsem dosud nebyla.) Cítila jsem neodbytnou potřebu vzít si podpatky, což byl po práci čistý masochismus, ale úspěšně jsem na nich absolvovala celý výlet a nebylo to nakonec tak strašný. 😀 A protože Praha je svůdná, koupila jsem si plavky, nevím přesně na co, když je tady těch příjemných 15 stupňů, ale nemohla jsem odolat. Taky jsem si koupila takovou plavě zrzavou barvu na vlasy, protože potřebuju zkusit být aspoň trochu zrzka a obarvila jsem si z posledních sil vlasy. V mezičase jsem se zabývala myšlenkami na to, co si vezmu v pátek na sebe. 😀 To byla středa.

Ve čtvrtek jsem se probudila přesně s náladou na to zůstat v posteli celý život. Leč práce volá. Dala jsem se nějak dohromady s předsevzetím, že dnes vykročím správným tácem a budu zaměstnanec měsíce. Pak jsem si taky řekla, že se ale zase nechci nějak moc strhnout, protože pátek je blízko ( 😀 ), takže došlo ke kompromisu.

Pátek. Přinesl mi hned několik poznatků. Třeba že samodržící punčochy jsou perfektní vynález do okamžiku, kdy člověk cestou na nádraží zjistí, že se jeho sukně sune každým krokem výš k pasu a schody jsou prostě tabu. Taková drobnost mi samozřejmě nemohla zkazit ten milý večer, ale.. good to know. 😀 Další věc – přestože se moje stříbrné hodinky nehodí k řadě mých starozlatých a jiných doplňků, je s výhodou je nosit. Protože být s někým jiným a někde jinde, mohlo by se dost snadno stát, že bych trávila noc v Praze, neznámo na kterém nádraží přesně, a to bych nemusela přežít. (“Budem to hrozně hlídat, aby ti to neujelo.” “Jo, to musíme.” …. “Hm, no, tak spíš v mým studentským bytě.” :D) Tak jsem byla transportována kamsi za Černý Most, ne do bytu, nýbrž do řadového domku, obývaného mým.. (zase :D) doprovodem a jeho kamarádem, když je to zrovna moc nebere doma. Tihle Golden Kids.. nicméně velké vesmírné díky. 😀 Ani by to nebyl žádný problém, kdybych ovšem na druhý den kolem poledního neměla domluvené zase ty Holanďany, se kterými jsem se vážně nechtěla setkat v těch punčochách a sukni a líčením až za ušima, (v tom domě jsem prostě neobjevila jedinou použitelnou věc, kterou bych se mohla odlíčit, takže jsem to nechala jen na sprše a MÝDLE a čekala, kdy se mis loupne ksicht 😀 ), takže jsem jela na otočku domů, asi za dvacet minut jsem se umyla, nalíčila, převlíkla, zabalila nejnutnější a byla děsně ready a hladová.V Praze mi ovšem nejel vlak, tak jsem si koupila kraťasy ve slevě a hned jsem si je vzala na sebe.

S Holanďanama byla sranda, nakonec. Ani já, ani kamarádka jsme se na ně nijak zvlášť netěšily, byly jsme přesvědčené, že si naprosto nemáme co říct a bude to vrcholně trapný a vysilující odpoledne, a ze začátku to tak skutečně vypadalo, ale pak to bylo super. Jeli jsme na Prosek na bobovou dráhu, já jsem nakonec nesebrala odvahu jet sama, protože k tomu prostě nemám důvěru, ale ve dvou jsme se projely slušně a kluky to taky bavilo, takže všechno v cajku. 😀 Pak jsme se vrátili do centra, pozvali nás na večeři, (byli vůbec hrozně roztomilí. Pamatuju si je jako ty patnáctiletý ucha a teď to přijelo, mělo to dva metry, fousy a chovalo se to jako gentlemani. :D), pak jsme tak jako bloumali po Příkopech, protože už nebyl na nic čas a rozloučili se. Bylo to fakt fajn. Jediná trochu nešťastná událost – rozbila jsem si sluneční brýle, moje nejoblíbenější. Rest in piece. A taky mi byla strašně zima, protože navzdory vedru dopoledne to odpoledne vůbec na kraťasy – ani na nové ze slevy – nebylo.

To jsme my s kamarádkou, když nás na bobu vytahovali nahoru.

A dneska přijedou naši s Aishou. Ajšíneček! Těším se na ni, na koblížka. Učím se informatiku, ve středu dělám zápočet. The most annoying thing ever. Doufám, že se toho zbavim.

Bitch is back

•July 17, 2012 • 2 Comments

Zvláštní, jak na různých místech utíká čas různě. Mám pocit, že jsem na chatě byla tak aspoň 14 dní, možná i víc, přitom to bylo nějakých 9 dní? Po návratu jsem se dost vyhladověle vrhla na notebook, ale trochu mě to zklamalo, protože na Facebooku ani nikde není nic moc nového. 😀 Prázdninový syndrom, většina normálních lidí je někde pryč.

Tak jsem si hned včera zařídila spoustu věcí. Kadeřnici, masáž, ubytování na festivalu a sešla jsem se Zuzkou. Nevím, jak to ta holka dělá, ale s ní se vždycky opiju. 😀 Ne nějak strašně, ale i tak mě to trochu zaskočilo. Ale co, musím trénovat – na Benátskou noc jedu s Míšou, z Moravy, takže bude zábava držet krok. 😀  Dnes odpoledne jedu do práce, strašlivě se mi nechce, ale určitě tu nechuť překonám. Ve středu se mám sejít s .. kamarádem.. ze školy ( 😀 ) a v sobotu pak přijedou Holanďani z výměny, tak jsem slíbila svojí nejlepší kamarádce, že s ní za nimi pojedu, protože se stydí sama a protože se to nelíbí jejímu příteli. 😀 Vůbec si je už nepamatuju, to bude legrace. Potom ve středu dělám klasifikovaný zápočet, ve čtvrtek jedu na tu masáž a musím si zařídit pojištění na svou transevropskou cestu a v pátek pak už na tu Benátskou. Life tastes good. Akorát mě pořád trochu děsí anatomie.. 🙂

V Sedlčanech jsem nakoupila hrozně moc super věcí. Ty nájezdy jsou super, mají tam fakt neokoukaný krásný věci! ❤ Takže přemýšlím, co si vzít na sebe při všech příležitostech, protože mám více prima nápaditých možností! 😀

Aisha se naučila naříkat a plakat pokaždé, když odjedu/odejdu. (Na borůvky, do Sedlčan, domů.)  Hardcore. 😀 Moc to nedávám, opouštět ji, chudinku, protože s nikým se přece tak neproběhne jako se mnou! Ach.

Hell Song

•July 4, 2012 • Leave a Comment

Ano, Sum 41, vracím se k hudbě mého mládí.

Well, well, well. Ani druhý pokus anatomie nevyšel, nějak mě nenapadá, co na to konto říct. Už jsem byla fakt unavená, učila jsem se měsíc a přetrvává ve mně pocit, že to umím a že kdybych se dostala k ústní části, dala bych to. Jenže úvodní test je pro mě očividně kamenem úrazu. Tak se všichni těšíme na třetí, poslední pokus v září. Fuck it. Nevadí, no, když jsem viděla, jak se lidi v mojí situaci a s mými vyhlídkami hroutí a berou prášky..nejde o život.

Ale je teda taky pravda, že to dost narušilo mojí představu tvrdě zasloužených prázdnin. Ne že bych se nějak omezovala, ale taky nejsem úplně na větvi, když mi ze studijního pošlou mail, že se otevřel zápis volitelných předmětů do druhého ročníku. Nemůžu si nic zapsat, protože do druháku ještě dlouhá cesta.

Teď se chystám na týden a půl na chatu. Asi jako když mi bylo těch 15. Strašně se těším na Aishu, prý hrozně zlobí a nudí se. 😀 🙂 ❤

V rámci odreagování jsem hned den po zkoušce odjela za rodinkou – bývalou třídou – na Mácháč. Tradice. Mrzelo mě, že jsem tam nemohla být od začátku, ale užila jsem si to tam. Pití, jídlo, pláž, kamarádi, komáři. Nechala jsem tam teda šílených peněz, na to, že jsem tam byla jen na dva dny vlastně, ale stálo to za to. Drobná fotodokumentace:

Pořád jsme se něčím cpali, ráj na Zemi.

 

 

 

 

 

 

 

A pak jsme se umoudřili, když jsme si všimli, že někdo fotí. 😀 (Mimochodem, že jsem skoro zrzka? Chci být zrzka.)

 

 

 

 

 

 

 

Někteří seděli na židlích, na některých seděla židle. 😀

 

 

 

 

 

 

 

Noční Mácháč. Nádhera. Ještě větší paráda to byla před úplným setměním. Růžový nebe, růžový odlesky na vodě, plachetnice, bílej písek, z dálky hudba..úžasný. Ten výjev si budu pamatovat dlouho, hrozně mě mrzí, že jsem tam s sebou neměla foťák.

 

 

 

 

 

 

 

Já s mozzarelou. Jedla jsem jí asi ve tři ráno, druhý den jsme museli dát hlavy dohromady, abychom přišli na to, “co to kurva je”. 😀

Zombie walking

•June 7, 2012 • 2 Comments

Tak jo, pořád ještě mám zoufale málo času. Ale taky už si připadám tak jako..mrtvě. Je to sranda. Vzhledem k tomu, že jsem začala s tím učením vážně fatálně pozdě, (anatomie za dva týdny? haha.), nejsem v tak extrémním stresu jako jiní. Protože jsem tak nějak smířená s tím, že vlastně jen zvyšuju procentuální šanci, že tam nebudu v úterý za úplný hovado, ale jenom částečný hovado, co třeba zrovna jenom nemá den a je těsně po mozkové mrtvici. 😀

http://www.motolkomix.cz/komix.php?id=8

Taky tak. Poslední dny chodím spát kolem čtvrtý ráno, je to zvláštní. Většinou mě donutí ptáci, protože řvou tak nepříčetně, že se u toho prostě nedá nic dělat. Pak spím tak do desíti, takže vlastně normální režim, ale přece jenom je to zvláštní. Ovšem studijně mi to vyhovuje mnohem víc, v noci jsem prostě mnohem soustředěnější. Taky na mě nikdo nevolá, abych přinesla špinavý prádlo do koupelny a tak. 😀

Takže v úterý. Bude to největší improvizace ever, celé tři okruhy, čítající asi 50 otázek každý, jsem prostě ani neviděla. Jak říkám, hovado. 😀 Asi mě tam rovnou popraví. Ale tak což.

To je můj nový atlas, který si s baterkou prohlížím v posteli, abych pak už nemusel vstávat zhasínat, když se mi chce spát.

To jsem já, kterak prokrastinuji.

Briefly.

•May 29, 2012 • 2 Comments

Mám strašně málo času. Ale prostě musím napsat blog, že. Mám tak málo času, že bych neměla ani spát. Ale zase si nezruinuju hypothalamus. 😀 Zkrátka za 14 dní dělám zkoušku z anatomie. Nikdy mi 14 dní nepřipadalo jako tak zoufale kratičká doba. Začala jsem pozdě. Dělala jsem latinu a zbavovala se menších zel, abych se mohla v červnu soustředit jen na anatomii, ale první pokus bude fakt jenom pro diváky. Komedie. Nemůžu to vůbec dát. Vychází mi, že abych to zvládla, všechny ty tři etapy zkoušky, měla bych se za den naučit 15 otázek a 32 stránek obrázků. Plus si opakovat pitevnu. 15 otázek jsme se během roku učili tak za 14 dní. teď jich mám 220. Oujé. 😀

 

Musela jsem si udělat radost. Sice šetřím na dovolenou – Řecko -, ale tohle jsem prostě nemohla nechat ležet!